LOVE BUZZ Jana Herese v Café Radost

Plátna inspirovaná láskou v době pandemie překvapí na první pohled výraznými barvami a ostrými rysy. Heres totiž ve své tvorbě vychází z koloritu Indonésie, kde strávil roční stáž během studií a dodnes ze zážitků čerpá. Zeptali jsme se ho proto na pár otázek, které by Vám mohly pomoci pochopit jeho tvorbu.

Honzo, jaká byla vlastně tvoje cesta k umění?

Začalo to na střední, to jsem chodil na Hollarku a od té doby jsem vlastně věděl, že mě to baví. Měli jsme tam super partu lidí, se kterými jsme se různě předháněli a motivovali a spousta z nich se mnou pak šla na AVU, když jsme pokračovali na vysokou. Během té jsem vyjel na dva semestry na stáž na Yogyakartu, Ta pro mě byla hodně důležitá, protože tam jsem začal malovat hodně jinak. Když jsem jako malíř začínal, maloval jsem hodně podle reality a podle živých modelů. V Indonésii jsem ale úplně opustil přístup pozorování a začal malovat naopak podle paměti a z hlavy.  Maloval jsem Javánské masky a hinduistické chrámy nebo stylizace Wayang loutek, které mají skvělou dramatickou stylizaci a začal jsem kreslit podle toho. Když jsem pak v ateliéru dělal sérii asi třiceti masek, ty jsem právě už maloval z paměti. Během další stáže jsem pak odjel do španělské Valencie, tam jsem už opravdu upustil od nějakých fotografií a předloh a maloval jen z hlavy. Pořád si dělám skicy a kresby, ale je to víc o nějakém vnitřním rozpoložení, které se snažím přenést do obrazu než o přesném pozorování skutečnosti. Baví mě spíš celý ten proces malby, já mnohdy nevím, jak ten obraz dopadne, a naopak mám rád, když do toho vstoupí náhoda nebo něco nového, co ten výsledek ovlivní. Jsem rád překvapený, protože jinak mě ta práce nevzrušuje a nebaví. Poté, co jsem se naučil na škole malovat podle reality, věděl jsem, že ty stejné postupy můžu teď opakovat do nekonečna a pořád to bude vypadat skvěle. Proto jsem změnil celkový výraz tvorby, popřel jsem co umím a podle mě až tehdy člověk začne opravdu tvořit.

Dostal jsi se ke svému kreativnímu procesu. Pro tvoje obrazy je ale typické také používání výrazných barev. Začalo to tedy tím kulturním šokem v barevné Indonésii? Máš pocit, že to vnímání právě Indonésie je pro člověka z post-komunistické šedivé země natolik rozdílné, že tě to naučilo dívat se na věci jinak?

Ono to asi není jen tou barvou, ale je to bazální věcí – světlem. Oni tam mají úplně jiné světlo než my tady, což se propisuje i do tvorby našich umělců. Já mám jeden skicák, do kterého jsem maloval právě na Yogyakartě podle jejich krajiny a pak jsem ten skicák domalovával tady v Čechách a všechno to vypadá úplně jinak. A není to ani tím, že by tam měli třeba červené stromy a ta krajina byla úplně odlišná, ale je to opravdu tím světlem. Tady jsem prostě maloval zelenou trávu a modré nebe a bylo to hrozně nudné a nezajímavé. Stejně jsem to vnímal i ve Valencii, kde je ten kolorit takový růžový až bledě modrý. Zároveň spousta lidí vyjede na stáže a jejich tvorbu to nijak neovlivní, na mě to mělo ale obrovský vliv. Nesouvisí to ale nutně s tou barevností, protože já třeba hodně obdivuji Howarda Hodgkina, což je britský malíř, který žil dlouhou dobu v Indii a po návratu měl velký problém prosadit si svoje výrazové formy. On tvořil podobně barevná díla a Britové k nim měli odpor a neuměli je přijmout. My tady totiž máme s výraznými barvami často spojený kýč, ale barvy nemají s kýčem nic společného. Je to spíš o jejich intenzitě a expresivnosti. No a tohle je mi právě hodně blízké, já jsem se o Hodgkinovi dozvěděl až po svém návratu a do té doby jsem ho neznal, nicméně myslím, že oba nás ty pobyty venku hodně ovlivnily.

No a jak dlouho jsi teď v Praze a jak dlouho si myslíš, že z toho budeš moci čerpat? Neláká tě zase někam vyjet?

Koukal jsem teď nedávno na nějaké stáže, ale jsem teď v Praze vlastně 2 roky a jsem tady spokojený. Mám skvělý ateliér v Libni, je nás tam víc a má to podobnou atmosféru jako na AVU a je mi tu teď dobře. Jsem rád že se hlavně zase něco děje, pořádají se výstavy a akce. Ono se říká, že když člověk chce vyjet do zahraničí, tak je složité se tam prosadit. Já jsem to viděl ve Valencii, tam po vás neštěkne ani pes. Člověk si řekne, že v Čechách se nic neděje, ale naopak, když tady člověk studoval školu, má teď fůru kontaktů a ani o tom neví. Vystavuji tady, a jsem teď dva roky po sobě finalistou Ceny kritiky umění za mladou malbu, což mi určitě hodně pomohlo v tom se zviditelnit. V cizině si tohle musí člověk celé vybudovat sám. Proto nemá cenu jet třeba jen na rok, ale má to cenu odjet na 10 let. A člověk si musí pořádně vybrat to centrum, kam chce jet. Nějakému delšímu výjezdu bych se nebránil, ale teď mi to tu vyhovuje a vlastně pořád ze svých cest čerpám. Ty vjemy jsem si zapamatoval a používám je už automaticky, což je nakonec možná i výhoda, protože takové výrazy u nás nikdo moc nepoužívá. I tahle nová série je vlastně zpětně ovlivněná Indonésii i Valencii, i když jsem na těch věcech pracoval až po pěti letech. Začal jsem ale používat nové metody, pracuji spíš s kresební stylizací a ostrými hranami Wayang loutek a používám koláže, které jsem začal dělat ve Španělsku.

To jsou tedy takové hlavní metody, které jsi použil u pláten, která vystavuješ u nás v rámci LOVE BUZZ? Je podle názvu ústředním tématem láska? Kdy plátna vznikala?

LOVE BUZZ vznikal v pandemii. Já jsem se přestěhoval do malého bytečku se svou slečnou a zažili jsme spolu pandemii. A zase mě to prostředí ovlivnilo, jak jsme o tom už mluvili. Když jsem byl v Indonésii maloval jsem tradiční masky, když jsem byl ve Španělsku věnoval jsem se plážovým motivům, protože mě fascinoval ten prostor pláže, kde se střídají turisti. Teď je tím tématem vztah muže a ženy v pandemii. Ten vztah je ale spíš takovým motivem, ty obrazy jsou volnější a nezobrazují konkrétní lásku v konkrétním bytě. Hlavní pro mě byl ten přístup k tvorbě a proces v ateliéru. Není to tak, že by si sedl a sepsal si jaký přesně obraz chci namalovat, ale bavilo mě pozorovat jaké věci se do toho dostaly a jak se vyvíjely. Dost často se tam objevují podvědomé motivy a protože moje každodennost byl čas se slečnou v bytě, tak se i do těch obrazů dostal ten vztah. Sám mám ale problém to nějak definovat, rád nechávám interpretacím volnost. Podobně je to pak i s názvy. Přistupuji k ním jinak a nechci aby říkaly úplně všechno. Dost často názvy vznikají v tramvaji nebo někde na cestě, kdy mě napadnou nějaké zajímavé slovní spojení a názvy a pak jek obrazům přiřazuji. Takže i na téhle výstavě najdete názvy které jsou jednoduché, jako třeba PÓZA, APEROL SPRITZ nebo RUČNÍK nebo pak názvy, které jsou víc otevřené interpretacím jako ROZEMLETÁ NAHOTA nebo SLOŽITÁ GESTA.

Jsme ve vstupní hale Domu RADOST, byl jsi tady poprvé ažna svojí výstavě nebo už jsi u nás byl? A jak na tebe prostory tady působí?

Já jsem tady už byl na předchozích výstavách a moje kamarádka tady měla ateliér, takže u ní jsem byl několikrát na návštěvě. Hrozně se mi líbí ten výhled, co máte na střeše. O domě jsem věděl, že se tu dělají kulturní akce, je tu podcastové studio a modelingová agentura a myslím, že je skvělé že to tu žije. I ten prostor pro výstavy je skvělý, nevadí ani, že je to kavárna, protože prostory jsou velké a otevřené, takže to působí moc dobře.

‍

Fotografie výstavy: Petr Kopal